Nasednu do auta a vyjedu k obchodnímu centru. Neberu ohledy na rychlostní omezení a řítím se k centru. Pomalu projíždím po parkovišti a sleduji kde je. Nikde ho nevidím a posmutním. Zaparkuji a postávám u vchodu do centra.

Cítím, jak za mnou někdo postává, cítím jeho přítomnost, ale vím, že to Dee není.
"Ahoj kočičko, to máme dneska, ale hezky co?" ozve se mi za zády mě nepříjemný hlas, který se snažím ignorovat a nedávat nic najevo.
"Neslyšíš, děvko?" chytne mne za pravou paži a bolestivě mi zmáčkne ránu po drápech vlkodlaka, které i přes mou regeneraci jsou bolestivé. Skroutím obličej do bolestivé grimasy a snažím se vymanit z jeho sevření. Nemohu použít větší sílu než je možné jelikož tu není zrovna málo lidí.
"

"Ahoj El, omlouvám, se za zpoždění ujel mi autobus. A pěšky z Jeníšova je to daleko." Usměje se a nabídne mi rámě a vykročíme směrem k centru.
Koupili jsme si zmrzlinu a šli vybrat film, na který se společně podíváme. Po chvilkovém dohadování, jsme se shodli, na filmu Kurýr 3. Když skončil film, rozhodovali jsme se kam teď.
"Mám hlad" pronesla jsem, když jsem uslyšela své břicho a podívala se na svůj doprovod.
"

Znám tu jedno dobré bistro"pousmál se. "Dělají jedny z nejlepších pizz v karlovarském kraji." Odhalil řadu bílých zubů, když se nádherně usmál. Posadili jsme se ke stolu pro dva. Interiér byl vskutku nápaditý, zdi byly vymalovány starorůžovou barvou, které dominovaly hnědé fleky nanesené houbičkou, podlaha byla z hrubého betonu, mírně drhla, když jsem po ní přejela botou. Na zdech viseli akty začínající umělkyně. Světlo svíček a pomalá nevtíravá hudba dodávali tomuto místu jiný rozměr. Skvěle se bavíme a čas utíká jako voda ani se mi nějak nechce od mého společníka odcházet, mám co dělat abych spořádala svou porci těstovin.